Před rokem a půl jsme si domů přivezli malou šedou ušatou kuličku, no, co si budeme povídat, takovou zvětšeninu potkana. Zatímco se Kuky u nás rozkoukával, seznamoval se s novým pelíškem a novými dvounožci a čtyřnožci v jeho smečce, já jsem nelenila a dala jsem se do zjišťování, co za psa jsme si to vlastně přivezli domů. Néé, že bych už něco nevěděla, ale nejsem zrovna ten typ, co se dopodrobna seznamuje s rodokmenem nového přírůstku před jeho příchodem až do x-té generace předků…atd.

To, že jsem si přivezla domů pejska vedeného v registru ČMKU (tudíž ne s plným rodokmenem FCI) jsem věděla, jaké to má „výhody“ a „nevýhody“ jsem také tušila a po konzultaci s chovatelem jsem usoudila, že přivezu-li takového pejska domů, žádná katastrofa se konat nebude.

Jelikož jsou ale lidé, kteří by všem kelpiím na registru vedeným přiřadili status „křížence nápadně podobného kelpii“ a o těchto psech rozšiřují nepravdy, dovolím si z postu majitelky jednoho takového psa vylíčit náš společný život.

Od každého štěněte přivezeného domů jsem očekávala vždy to nejhorší: loužičky, hromádky, rozkousaný nábytek , kňučení, zlobení, kousání všeho….ale každé štěně je jiné a pokaždé mě něčím překvapilo (ať už mile nebo nemile).  Od majitelů kelpií dost často slýchávám, kolik jim toho nový přírůstek zničil, okousal nebo rozkousal…když o tom tak přemýšlím, tak se Kuky jednou jakoby „náhodou“ zakousl do listu květiny stojící v obýváku. Bohužel měl tu smůlu, že jsem ho u této „náhody“ viděla, dostal vynadáno a od té doby nikdy, ale opravdu nikdy nic nekousal a ani se o to nesnažil…měl své hračky, pravda, ty jsem občas po částech sbírala po celém bytě či zahradě, ale jsou jeho, tak má právo si je trhat ;) a to mu zůstalo dodnes…

Co se čistoty týče, tak ano, jako mimčo, pár loužiček doma udělal, ale protože jsme byli v chození ven po každém jídle, spaní, hraní opravdu důslední, tak se během 14ti dnů naučil čůrat venku a dokonce když měl jako 3 měsíční štěně neustále volný průchod mezi obývákem a zahradou, tak se chodil vyvenčit pokaždé ven….

A jak čas ubíhal, pomalu, ale jistě jsme začali s výcvikem. Takové ty klasické cviky jako přivolání, sedni, lehni, k noze…jsme cvičili snad už hned druhý den, co u nás Kuky byl. Postupně jsme přidávali obíhání stromů, dávání pacek, slalom mezi nohama…prostě bylo potřeba stále něco vymýšlet. Musím říct, že je radost Kukouna něco učit, protože jeho nadšení pro cokoliv nemá konce.  Po nějakém čase jsme začali cvičit skupinovou poslušnost na cvičáku a docházet na pravidelné lekce agility. Dnes je již Kuky plně připraven na základní zkoušky poslušnosti, už je k nim i přihlášen, tak budeme doufat, že v ten osudný den nevymyslí nic, co by nám jejich splnění zabránilo :)

A dostáváme se k výcviku agility. Od té doby, co Kuky poprvé proběhl tunel a oběhl první bočnici se do agility zamiloval. Já neznalá, pouze bígly cvičící, byla ze začátku tedy lehce v šoku z rychlosti, nadšení a naprostého šílenství do překážek, ale člověk si zvykne na všechno. Jak čas ubíhal, naučila jsem se postupně alespoň trochu chápat jeho myšlení a předvídat jeho reakce na mé pohyby…vše vypadalo slibně. Běhali jsme krátké sekvence složené ze skoček a tunýlků, ostatní překážky jsme vůbec netrénovali. Kolem roku se vše bohužel zlomilo a Kuky jakoby nevěděl, co to skočka a tunel vůbec je. Nastal maraton přemýšlení a vymýšlení, co se vlastně stalo a jak se dostat zpět do starých kolejí. Rozhodla jsem se vše nechat uležet, ani času tolik nebylo a tak jsme vlastně v tomto stavu a jako největší puberťáci přijeli na tábor do Cvikova. A tady si nás vzala do parády instruktorka Bára. Vymýšlela a přemýšlela …a vymyslela! Po týdnu pravidelného cvičení a zkoušení, co Kuky snese, byl schopen u překážek relativně vnímat. A jeho pokrok za ten týden byl neuvěřitelný. Proto jsem se rozhodla začít jezdit na tréninky pouze k Báře a nikam jinam. Musím říct, že už po druhém tréninku na Zbraslavi Kuky zaběhl čtyři překážky po sobě!!!(což Kukyna znalí musí ocenit:))). To, čemu jiní říkají nepozornost a neschopnost koncentrace a poblázněnost a svádí to na registr, tomu já říkám pouze špatná metoda výcviku. Bohužel jsem celý život pracovala pouze s bíglíky a ona kelpie je přece jenom trochu jiné kafe…ale chybami se člověk učí a já doufám, že vše překonáme, moje chyby napravíme a třeba za rok, dva se potkáme na závodech.

No, a jelikož máme doma ovčáckého psa, tak bez oveček by to nebylo ono. V květnu jsme se byli poprvé s Kukounem podívat na ovečky na Podkosti.  To bylo strachu! Dvě hodiny trvalo, než se Kuky „nastartoval“, ale pak už jen kroužil a kroužil a kroužil…Hned týden poté jsme úspěšně zvládli zkoušku vloh ovčácké psa (ZVOP) a ještě jsme dostali pochvalu za talent k pasení ovcí. Proto jsme se rozhodli nezahálet a domluvili si tréninky u Ivy Horské v Martínkovicích, která nás stále provádí a učí základy práce u ovcí. Každým tréninkem se Kuky lepší, tak se třeba časem i k našemu cíli dostaneme-ke splnění zkoušky HWT. No uvidíme…ještě nás čeká spousta práce :)

A abychom se v mezičase doma nenudili, trénujeme si pro zábavu pár dogdancingových triků. Občas jedeme na soustředění za Katy a Vandou, které nám dodají novou motivaci a tipy na trénink. A třeba se panička jednou dokope k tomu, aby se přihlásila k nějakým těm DD zkouškám …

No, co vám budu povídat, občas se zúčastníme i nějaké té výstavy. Ač jsou to povětšinou nudné akce, které nebaví nikoho z nás, přesto sem tam Kukyna přihlásíme a občas se i zadaříJ A hlavně, člověk potká spoustu známých, kamarádů, podívá se na spoustu nádherných psů a nakoupí další nepotřebné, zato úžasné psí hračky, které prostě nejde nemít!

A jak je to s agresivitou? Kuky se od štěněte pohyboval ve společnosti psů a lidí téměř denně. Do dneška jsem u něj nezaznamenala jediný náznak agresivního chování, vůči lidem je více než přátelský-miluje je! A ostatní psi také. Pravidelně ho dáváme na hlídání do psí školky, kde je volně na zahradě cca 15-20 psů různých plemen, různého věku a výchovy. Ani jednou neměl s žádným s pejsků žádný konflikt. Na všech kynologických akcích je naprosto bezproblémový.

Za pár dní bude Kukymu 18 měsíců a myslím, že z něj vyrost dokonalý kamarád. Je učenlivý, poslušný, nadšený z každé blbosti, kterou vymyslíme.  Má splněny zkoušky ZVOP, na další zkoušky je již připraven a přihlášen, je čekatelem junioršampiona krásy, úspěšně prošel bonitací s tím nejlepším bonitačním kódem, je z něj tedy chovný pes, ale především nám dělá každý den radost a nikdy bych neměnila!

Doufám, že jsem alespoň trochu dokázala, že s kelpií na registru se dá dělat spousta věcí, ne jen pasení, jak někteří tvrdí. Je to jen o přístupu a ochotě se učit a vymýšlet, co na toho konkrétního chlupáče bude platit. Myslím si, že ten, kdo tvrdí, že kelpie na registru, je neposlušný a nepozorný pes nikdy takového psa osobně neměl nebo s ním prostě jen neumí pracovat. Je to pes jako každý jiný, má svoje přednosti a chyby.  Můžete s ním na výstavu, na závody, na zkoušky…je to zdravý  a aktivní pes, který když dostane správnou výchovu, je dokonalým společníkem a parťákem na celý život.

I když se názory na používání elektronických obojků pro výcvik psů liší jak mezi pejskaři, výcvikáři i "nepsí" veřejností, já osobně tuto výcvikovou pomůcku mohu jen doporučit. Ovšem ne všem. Jen lidem vlastnící psi útěkáře a lovce, na které žádná metoda odnaučení lovení prostě nefunguje.

Jak všichni víte, Amadeusek je už můj čtvrtý bígl. Jelikož jsem s každým psem cvičila, chodila s ním každý den na dlouhé procházky do lesa a trávila s ním můj veškerý volný čas, myslím, že bíglí povahu znám až moc dobře a mohu posoudit, co na kterého chlupáče platí.

Pokusy odnaučit naše pesany lovit byly více či méně úspěšné. Jelikož je Queeny netypickou představitelkou bíglošů (tedy neutíká a když už, tak je zaručeně do 5ti minut zpět), první mé seznámení s "elektrikou" proběhlo někdy kolem roku 2006. V tuto dobu totiž přišla Amadeuskova puberta. Nelovil sice na každé vycházce, ale když to na něj přišlo, strávil v lese klidně i více jak 48 hodin. Nevím sice jak, ale tento náš malý-velký rozmazlenec, který nespí nikde jinde než v posteli a který je naprosto závislý na Queeny, dokáže přespat v lese i při -15°C a být bez kontaktu s lidmi poměrně dlouhou dobu. Amadeuskovo utíkání je ovšem zvláštní. Opravdu neutíká často, ale když už, užije si to se vsím všudy. Ač nikdy nebyl bit za to, že zdrhl, nikdy se k nám nevrací. Buďto na něj narazíme náhodou v lese sami nebo ho někdo najde a zavolá. Nevím, proč to dělá, ale jakmile je v naší blízkosti a jeho útěk netrvá méně než 24 hodin, tak se před námi schovává-zalehne pod stromy, keře, zaleze do houští...atd. Už někokrát jsem ho takto našli-proto to víme :) A právě kvůli jeho nepředvídatelnosti jsme po několikátém vícedenním pátrání po jeho stopách usoudili, že bude třeba tvrdě zakročit. Jelikož vodění psa na vycházkách na vodítku považuji za týrání, možnost nepustit ho z vodítka byla zamítnuta ihned. Proto jsme pátrali na internetu po možných radách, až jsme narazili právě na elektronický obojek. V té době bylo opravdu umění nějaký sehnat a jeho provedení a funkce zdaleka neodpovídaly těm dnešním. Ovšem účel splnil. Obojek jsme použili vždy jen v případě lovu-nikdy jindy. Amadeus cca po čtyřech měsících obojek přestal nosit, neutíkal a v lese byl jak vyměněný. Byla sice období, kdy jsme ho musely opět nasadit -většinou jaro  a zima- ovšem jakmile byla do rebuliky dovezena GPS navigace pro psy, obojky jsme vyměnily. Amadeus uteče tak dvakrát do roka, proto mně přijde zbytečné, aby nosil elektrický obojek s hroty celoročně. Namísto něj dostal pouze malou krabičku obsahující SIM kartu a v případě lovu si ho v lese snadno vystopuji!

S příchodem Kukyna jsem si myslela, že mám od lovení pokoj a vycházky budou poklidné. V lese si sice srn všímal, pozoroval je, ale nikdy je nehonil a jen na ně z cesty vrčel. Situace se ovšem změnila v den, kdy se nám na zahradu dostal zajíc. Bíglové se neudrželi, zajíce začali po zahradě štvát a toto byla bohužel ta osudná chvíle, kdy se Kukynovi lov velice zalíbil. Od tohoto dne vždy, když uviděl v lese zvěř, začal ji nahánět- a to hlasitě!!! Kuky zezačátku nelovil nějak často, nešel po stopě, honil jen zvěř, která před ním utíkala-pravděpodobně to byla bezva hra:))) Ovšem během dvou týdnů to došlo tak daleko, že utekl jen proto, aby zvěř sám vyhledal a jeho výletům jsme zabraňovali skoro na každé procházce. Začal za sebou tahat stopovací vocítko, jenže když utekl i sním, trpělivost mně došla. Ač jsem se bála použít elekronický obojek na tak malé štěnisko a navíc u kelpie -bíglové jsou přece jenom povahově větší tvrďáci- nedalo se nic dělat. A ejhle, výsledky jsou dokonalé. Po asi šesti vycházkách, kdy jsem byla donucena vlastností obojku využít- je klid. Kuky je skvělý, neutíká, na lovící bígly se jen kouká a vycházky jsou pro mě bez stresu, že přijdu o psa kvůli nějakému nervnímu myslivci. Sice obojek bude nosit asi ještě dlouho- v tomhle mu prostě zatím nevěřím-ale jelikož jsme mu pořídili obojek nový (tedy moderní, lehčí, lépe vypadající a bezpečnější), v ničem mu nebrání a vycházek si užívá stejně jako já.

Ráda bych závěrem jen doplnila, že obojky využívám opravdu jen pro zabránění nežádoucího lovení zvěře v lese . Moji psi nikdy nepoznali, že já jsem ta zlá a že já jim "ubližuji". Vždy, když jsem byla nucena obojek použít a pesani se lekli, co se to dějě, já jsem je vždy "zachránila". Jelikož se zastavili  a dál nelovili (samozřejmě v důsledku použití el. impulsu), následovala obrovská pochvala a nějaká ta dobrotka. Využívání obojku při jakémkoliv jiném typu výcviku-obrany, sportovní kynologie, u rvavých psů-absolutně neschvaluji, protože si myslím, že způsobí opravdu jen více škody než užitku. 

Svým psům bych nikdy úmyslně neublížila- z tohoto důvodu bych psům obojek nikdy nedala, pokud by je jeho použití bolelo. Sama jsem ho nejdřív zkoušela na sobě (elektrické impulsy jsou pouze nepříjemné, nejsou bolestivé). A možná, že kdyby byl v ČR tento typ obojku dříve, Xapík i Willy by se nikdy neztratili :(

Opět se na jaře letošního roku rozbouřily dizkuze o tom, kdy, kde a kdo bude vlastně pořádat letošní Mistrovství republiky beaglů v agility. Jelikož na začátku roku vyšlo ve zpravodaji Beagle Clubu ČR, že je "přiklepnuta" částka, kterou hodlá klub tuto akci podpořit,  ani se nedivím, že spousta agiliťáků byla nervózní, kdy a zdali se závod vůbec uskuteční. Po jednom telefonátu s Jančou Vodvárkovou bylo ovšem jasno. Organizace se ujmeme my dvě, závody budou dvoudenní, budou až v listopadu a budou se konat v kryté jezdecké hale v Horce nad Moravou v blízkosti Lovecké chaty (což byl mimochodem můj nápad, jelikož jsem každoročním účastníkem zimního seriálu závodů pořadaných sdružením Canis Familiaris). V tuto dobu jsem byla ovšem ještě nadšeným organizátorem.

Zezačátku probíhalo vše dle plánu. Tonda Palata zajistil pronájem haly dokonce v námi požadovaném termínu, hlavním sponzorem akce se stala Purina Pro Plan-mimochodem tato firma zasponzorovala nejenom oficiální běhy, ale i ty pro štěňata a začátečníky- a za rozhodčí přislíbila účast Slávka Podmolová.

Samozřejmě, že jsme s Janíkem nečekaly bezproblémovou přípravu organizace, ovšem některé věci nás překvapily. Dva týdny před konáním závodu byla zrušena e-mailová schránka na serveru BC ČR, na kterou nám  chodila mimochodemveškerá pošta jako byly přihlášky, potvrzení o platbách...atd. Týden před závodem nám bylo oznámeno, že bychom měly zajistit ještě poháry na vyhlášení Aktivních šampiónů  a Nejsportovnějších beaglů roku 2010. Nějak jsem nechápala, proč musíme tyto věci zařizovat zrovna my dvě, když si Beagle Club tyto akce pořádá sám a od organizace mistrovství se jaksi zcela distancoval. Ani při předávání těchto cen nikdo z řad BC ČR nebyl, aby všem sportovcům osobně pogratuloval (toto jsem sice zastala já, ovšem je to divné, když nečlen obstarává práci výboru klubu). Ale co bychom pro bíglíky neudělaly, že? To, že se lidé hlásili na závody ještě den před samotným víkendem asi nemá ani cenu zmiňovat.

V pátek jsme se tedy dvěma auty (ano, do jednoho se nám prostě ceny a poháry pro vítěze nemohly vejít) s Lubošem, Kukynem a Amadeuskem vypravili směr Olomouc. Po hodinovém zdržení v dopravní zácpě jsme konečně večer dorazili do haly a dopřipravili potřebné věci na sobotu. Velký dík tady patří Tondu Palatovi a jeho synovi, protože bez nich bychom byli pravděpodobně úplně ztraceni. Trošku mě jen zaskočil pan hospodský z Lovecké chaty, který zřejmě nepochopil, že ubytování hostů má na starosti on a ne organizátoři závodů- já byla ještě navíc ubytovaná někde úplně jinde. No, ale co už, není nic, co by se nedalo zvládnout, a tak jsem se na chvíli stala recepční na telefonu a ještě v jedenáct večer sháněla poslední závodníky, kteří měli rezervované pokoje.

Budíček v pět ráno, byl po necelých pěti hodinách spánku docela drastický. Psi se rozhodli naše vstávání naprosto ignorovat, a tak i když jsme stáli oblečení a nachystaní a připravení k odchodu, pesani se stále vyvalovali pod peřinou. Jejich přemlouvání bylo sice náročné, ale nakonec jsem v souboji "vstát či nevstát" zvítězila já a my mohli vyjet opět do haly.

Závodníci-bíglí i nebíglí- se začali pomalu sjíždět a všichni jsme se společně radovali z takového množství strakáčů. Po zkouškových bězích a jejich vyhlášeních se nebíglí účastníci rozjeli domů a v hale a jejím blízkém okolí bylo už jen hnědo-černo-bílo, místy tedy jen hnědo-bílo. Nebudu zde popisovat bíglí běhy-to snad ani nejde, to si prostě musí každý zažít. Ráda bych jen zmínila, že jsem byla velice mile překvapena, jak od roku úroveň bíglích agiliťáků stoupá výš a výš. A to nemluvím o bíglích nadějích v podobě štěnisek a začátečníků. Všechny běhy-ať už více či méně podařené- byly prostě parádní, a to už jen proto, že běžel bígl!!! Letošní vítězové celého mistrovství si tituly opravdu zasloužili, dokázali se perfektně poprat s parkury speciálně určenými jenom pro bíglíky (tedy běhavými, ale přesto místy dosti náročnými a záludnými).

Já běhala letos jenom s Amadeuskem, který- ač jsem jakožto organizátor na něj neměla skoro čas-podal perfektní výkony. Takřka bez rozběhání a nějakého zvyknutí si na prostředí ze sebe vydal to nej a v mnohých bězích patřil rychlostně mezi ty nejlepší. Škoda jen pár chyb, které jsem mu tam většinou nasekala já. Ale i tak jsme si odvezli ze sobotní zkoušky MA2 medaili za 3. místo (čistý běh) a v celkovém součtu jsme skončili pátí!!!!! Bez předchozího tréninku a celkového času, který jsem na Amadeuska na závodech měla, jsem maximálně spokojená.

Na závěr bych už jen chtěla poděkovat všem pomocníkům, kteří s námi vytrpěli hodně a ve svém volném čase pomáhali s přestavbou parkurů, měřením času, zapisováním...atd. A to jmenovitě Martině Haroníkové, Evě Haroníkové, Radimu Halfarovi, Ondrovi Lembartovi, Slávku Kinclovi, Hance Šejnohové, Lence Mojžíšové a hlavně taky Luboškovi, protože bez něj a jeho obsluhy stopek, časomíry a rovnání látkáče v jednom bychom v Horce byli asi ještě dnes. Největší dík ovšem patří Tondovi Palatovi- bez něj a jeho skvělému přístupu ke všem strakáčům by se letošní mistovství snad ani nekonalo! A jasně že nemohu zapomenout na spoluorganizátorku Janču Vodvárkovou!!!!

Už teď se těším na další ročník, kterého se ovšem účastním jen jako závodník. Organizaci velice ráda přenechám někomu jinému. Za ty nervy, starosti, nesplněné sliby a nedostatek času na mé vlastní chlupáče mně ta "pocta" nestojí.

Jelikož jsem už několikrát musela vysvětlovat, jakou barvu srsti Kuky má, ráda bych to tu uvedla na pravou míru. Všichni znalí jistě hned na první pohled poznají, že Kuky je barvy FAWN. V průkazu původu má ovšem uvedenou barvu kouřově modrou. Ovšem není to ani z důvodu omylu při zapisování na plemenné knize, ani z pochybení chovatele či poradce chovu. Jak už jsem sama zjistila, je problematika barev v okruhu kelpiích nadšenců dosti ožehavé téma. Standard sice uvádí všechny možné barevné variety, ale po hlubším zkoumání musím říci, že je v tom všem trochu zmatek. Nejenomže standardy v různých jazycích uvádějí jiné barvy, tak i český překlad těchto barev je trochu zavádějící. Protože česká plemenná kniha barvu fawn překládá jako plavou-což Kuky plavý tedy určitě není-rozhodl pan chovatel dle jeho nejlepšího svědomí i vědomí, že bude nejlepší nechat Kukyho zapsat jako kouřově modrého. Tato barva se ze všech nabízených variant hodí totiž na našeho čtyřnožce nejlépe. Drobný detail, že Kuky společně s jeho bráškou Dustym jsou zapsáni v české plemenné knize jako první kouřově modré kelpie, je již pouze třešínkou na dortu. Ne, že by tedy žádné modré kelpie v ČR nebyly-jsou, a jsou moc hezké- ale jsou oficiálně zapsány pouze jako modré (tedy dle slov chovatele). A pro zajímavost-český překlad standardu tuto barvu vůbec nezná.

Pro srovnání uvádím barvy v českém standardu a pak všechny barvy uvedené ve standardech uveřejněných na stránkách Mezinárodní kynologické federace.

český standard: černá, černá s pálením, červená, červená s pálením, plavá, čokoládová a kouřově modrá

cizojazyčné standardy:

angličtina: Black, black and tan, red, red and tan, fawn,chocolate, and smoke blue

němčina: Schwarz, schwarz und loh, rot, rot und loh, falbfarben, schokoladebraun oder rauchblau

francouzština: Noir, noir et feu, rouge, rouge et feu, fauve, chocolat (marron) et bleu fumée

španělština: Negro, negro y fuego, rojo, rojo y fuego, leonado, chocolate, color humo

Dlouho očekávaný termín klubových BZH se konečně přiblížil. Každodenní trénink odložení a vodění nám konečně dneska posoudí páni rozhodčí. Brzo ráno budím Amadeuska, snažím se ho dostat z postele dřív než obvykle, takže na mě jen nechápavě kouká, co si zas panička vymyslela. Zkontroluji, zdali mám všechny věci, nasedám do auta a vyrážíme vstříc novým zážitkům a zkušenostem.

Najít Brumovice, malou vesnici nedaleko Opavy, byl menší problém než jsem očekávala. Před restaurací Záložna už nedočkavě stepují další majitelé bíglů, takže si můžu oddychnout, dorazila jsem včas a na správné místo. Po zkontrolování všech očkovacích průkazů, odevzdání průkazu původu, se všichni musíme přepravit na skutečné místo konání zkoušky, do nedaleké myslivecké chaty,kde na nás už netrpělivě čekají páni myslivci.

Počasí nám ale dneska nepřeje. Od rána docela prší,takže se všichni strachujeme,jak nám pejsci vydrží na odložení a jestli vůbec ucítí prasečí stopu. Naštěstí asi po hodince déšť ustává, takže zkoušky mohou být zahájeny oficiálním nástupem, představením sboru rozhodčích v čele s paní Frčovou a hrou na lesní roh. Po vylosování pořadového čísla, jsme se rozdělili na skupinky, první šla na stopy, druhá na odložení,poslušnost a zkoušku z vodění.Nevím, zdali to bylo štěstí či ne,ale já s Amadeuskem jsme šli zahájit naše zkoušky výkonem z poslušnosti.

Už cestou k místu, kde se mělo konat odložení, jsem se rozhodla,že raději zvolím jistotu a všechny disciplíny provedeme na vodítku. Neustálé nasávání a zasněné koukání Amadeuska do pole mě v mém rozhodnutí jenom více přesvědčilo. Raději mít méně bodů, než lovit psa někde v lesích. A už je to tu. Po nacvičeném hlášení už jsme se odebírali k místu naší první disciplíny. Nevím, jestli to byl účel, ale odložení v houští, do kterého se šlo přes trní, tudíž jsme musela mého „gaučáka“ skoro nést ( pohled „Pomoc,paničko,au to bolí!“ mluvil za vše) bylo spíš trestem. Trochu rozladěně jsem psa položila na bundu, aby chudák nemusel těch deset minut trpět na mokrých větvích, a odešla zpět za myslivci, přičemž jeden z nich zůstal schovaný v křoví, aby mohl pozorovat reakce mého chlupáče v době mé nepřítomnosti. V těch deseti minutách,co jsem měla možnost si povídat s pány rozhodčími, jsem se jen víc utvrdila v mém již dosti vyhraněném názoru na myslivce. Poté, co jsem se dozvěděla,že beagle je vlastně absolutně nevhodný lovecký pes k čemukoliv a jeho využití v lese je rovno nule, že se hodí snad jen jako rodinný pes do paneláku, jsem absolutně rezignovala.Má snaha o přesvědčení, že toto plemeno má mnohostranné sportovní využití, byla naprosto nepochopena. Konečně uplynula doba nutná k přezkoušení této disciplíny a mohli jsme se vrhnout na vodění, které by dle řádu mělo probíhat v tyčovině. Tu jsem pravda na poli, kde se vše konalo, nenašla, zato jsem si já i pes odnesli spoustu bahna na tlapkách. Pak už nám zbývalo jen ukázat, jaké máme krásné přivolání a první část zkoušky jsme měli za sebou.

Tak, teď nás čekal přesun na stopy, tzn. sednout do auta, absolvovat zas tu šílenou cestu k hlavní silnici( do propozic zapomněli napsat, že je potřeba terénní auto), a dojet k místu začátku stopiček. Tam na nás čekala druhá skupinka rozhodčích. U stopy číslo 7, která nám dle losu příslušela, už čekal pan Frnčo, aby mohl posoudit náš výkon. Jenže Amadeuskovi se ten velký pán stojící uprostřed pole v pláštěnce a klobouku nelíbil, a tak na něj štěkal a štěkal a štěkal. Po nařknutí, ať si psa laskavě uklidním, jsem se snažila vysvětlit, že dokud na něj nepromluví a nepohladí ho, tak nepřestane štěkat. No, po pravdě, pan rozhodčí se sehnul, natáhl ruku, ale to vše s neuvěřitelně protivným výrazem a absolutním nepochopením. Od majitele a chovatele beaglů bych čekala asi víc porozumění. Můžu jen doufat, že se snažil zachovat jen jakousi oficiálnost probíhající akce. Stopa nám nedělala velké problémy, až na jedno menší sejití a malé zdržení způsobené zjištěním Amadeuska, že s námi jde i „strejda“ Libor Cenek, takže bylo nutností ho přece přivítat. Prasátko jsme našli v celé jeho kráse, ovšem místo štěkání na něj, se Amadeus více soustředil na pány v houští, kteří přenášeli divočáka na konce jednotlivých stop. Vysvětlení, že si pes kus vlastně hlídal, nám ovšem neprošlo, a tak nám bylo strženo pár bodíku za nezájem.No, co už, hlavně, že zkoušky máme.

Po návratu k myslivecké chatě, předání bodovací karty a vypsání diplomů, bylo konečně vyhlášení výsledků. Ze všech devíti přihlášených pejsků neobstál pouze jeden, ale bohužel ani jeden nedostal titul,protože nikdo se neumístil v I. ceně. My s naším výsledkem získaných 162 bodů( což sice není mnoho, ale pro naše účely naprosto vyhovující) a II. cenou jsme spokojeni. Nejeli jsme pro vítězství, důležité bylo jakýmkoliv způsobem zkoušky splnit. A to se podařilo. A tak jsme mohli vyrazit na dlouhou cestu směrem k rodnému domovu. Unavení, vyčerpaní a špinaví. Těsně před odjezdem stihl ještě ve spánku Amadeuska napadnout pes, takže jsme odjížděli s prokousnutým uchem,tlamou a pokousanou tlapkou a rozporuplnými pocity. Akce to byla zorganizována pěkně, za to patří dík Evičce Cenkové, ale přístup některých rozhodčích byl dosti neprofesionální, což by se v dnešní době stávat už nemělo. Jsme rádi, že máme vše za sebou a můžeme se věnovat už jen sportům a aktivitám, které přináší mě a hlavně mému chlupáči více radosti a zábavy než je lovecký výcvik.