Dlouho očekávaný termín klubových BZH se konečně přiblížil. Každodenní trénink odložení a vodění nám konečně dneska posoudí páni rozhodčí. Brzo ráno budím Amadeuska, snažím se ho dostat z postele dřív než obvykle, takže na mě jen nechápavě kouká, co si zas panička vymyslela. Zkontroluji, zdali mám všechny věci, nasedám do auta a vyrážíme vstříc novým zážitkům a zkušenostem.
Najít Brumovice, malou vesnici nedaleko Opavy, byl menší problém než jsem očekávala. Před restaurací Záložna už nedočkavě stepují další majitelé bíglů, takže si můžu oddychnout, dorazila jsem včas a na správné místo. Po zkontrolování všech očkovacích průkazů, odevzdání průkazu původu, se všichni musíme přepravit na skutečné místo konání zkoušky, do nedaleké myslivecké chaty,kde na nás už netrpělivě čekají páni myslivci.
Počasí nám ale dneska nepřeje. Od rána docela prší,takže se všichni strachujeme,jak nám pejsci vydrží na odložení a jestli vůbec ucítí prasečí stopu. Naštěstí asi po hodince déšť ustává, takže zkoušky mohou být zahájeny oficiálním nástupem, představením sboru rozhodčích v čele s paní Frčovou a hrou na lesní roh. Po vylosování pořadového čísla, jsme se rozdělili na skupinky, první šla na stopy, druhá na odložení,poslušnost a zkoušku z vodění.Nevím, zdali to bylo štěstí či ne,ale já s Amadeuskem jsme šli zahájit naše zkoušky výkonem z poslušnosti.
Už cestou k místu, kde se mělo konat odložení, jsem se rozhodla,že raději zvolím jistotu a všechny disciplíny provedeme na vodítku. Neustálé nasávání a zasněné koukání Amadeuska do pole mě v mém rozhodnutí jenom více přesvědčilo. Raději mít méně bodů, než lovit psa někde v lesích. A už je to tu. Po nacvičeném hlášení už jsme se odebírali k místu naší první disciplíny. Nevím, jestli to byl účel, ale odložení v houští, do kterého se šlo přes trní, tudíž jsme musela mého „gaučáka“ skoro nést ( pohled „Pomoc,paničko,au to bolí!“ mluvil za vše) bylo spíš trestem. Trochu rozladěně jsem psa položila na bundu, aby chudák nemusel těch deset minut trpět na mokrých větvích, a odešla zpět za myslivci, přičemž jeden z nich zůstal schovaný v křoví, aby mohl pozorovat reakce mého chlupáče v době mé nepřítomnosti. V těch deseti minutách,co jsem měla možnost si povídat s pány rozhodčími, jsem se jen víc utvrdila v mém již dosti vyhraněném názoru na myslivce. Poté, co jsem se dozvěděla,že beagle je vlastně absolutně nevhodný lovecký pes k čemukoliv a jeho využití v lese je rovno nule, že se hodí snad jen jako rodinný pes do paneláku, jsem absolutně rezignovala.Má snaha o přesvědčení, že toto plemeno má mnohostranné sportovní využití, byla naprosto nepochopena. Konečně uplynula doba nutná k přezkoušení této disciplíny a mohli jsme se vrhnout na vodění, které by dle řádu mělo probíhat v tyčovině. Tu jsem pravda na poli, kde se vše konalo, nenašla, zato jsem si já i pes odnesli spoustu bahna na tlapkách. Pak už nám zbývalo jen ukázat, jaké máme krásné přivolání a první část zkoušky jsme měli za sebou.
Tak, teď nás čekal přesun na stopy, tzn. sednout do auta, absolvovat zas tu šílenou cestu k hlavní silnici( do propozic zapomněli napsat, že je potřeba terénní auto), a dojet k místu začátku stopiček. Tam na nás čekala druhá skupinka rozhodčích. U stopy číslo 7, která nám dle losu příslušela, už čekal pan Frnčo, aby mohl posoudit náš výkon. Jenže Amadeuskovi se ten velký pán stojící uprostřed pole v pláštěnce a klobouku nelíbil, a tak na něj štěkal a štěkal a štěkal. Po nařknutí, ať si psa laskavě uklidním, jsem se snažila vysvětlit, že dokud na něj nepromluví a nepohladí ho, tak nepřestane štěkat. No, po pravdě, pan rozhodčí se sehnul, natáhl ruku, ale to vše s neuvěřitelně protivným výrazem a absolutním nepochopením. Od majitele a chovatele beaglů bych čekala asi víc porozumění. Můžu jen doufat, že se snažil zachovat jen jakousi oficiálnost probíhající akce. Stopa nám nedělala velké problémy, až na jedno menší sejití a malé zdržení způsobené zjištěním Amadeuska, že s námi jde i „strejda“ Libor Cenek, takže bylo nutností ho přece přivítat. Prasátko jsme našli v celé jeho kráse, ovšem místo štěkání na něj, se Amadeus více soustředil na pány v houští, kteří přenášeli divočáka na konce jednotlivých stop. Vysvětlení, že si pes kus vlastně hlídal, nám ovšem neprošlo, a tak nám bylo strženo pár bodíku za nezájem.No, co už, hlavně, že zkoušky máme.
Po návratu k myslivecké chatě, předání bodovací karty a vypsání diplomů, bylo konečně vyhlášení výsledků. Ze všech devíti přihlášených pejsků neobstál pouze jeden, ale bohužel ani jeden nedostal titul,protože nikdo se neumístil v I. ceně. My s naším výsledkem získaných 162 bodů( což sice není mnoho, ale pro naše účely naprosto vyhovující) a II. cenou jsme spokojeni. Nejeli jsme pro vítězství, důležité bylo jakýmkoliv způsobem zkoušky splnit. A to se podařilo. A tak jsme mohli vyrazit na dlouhou cestu směrem k rodnému domovu. Unavení, vyčerpaní a špinaví. Těsně před odjezdem stihl ještě ve spánku Amadeuska napadnout pes, takže jsme odjížděli s prokousnutým uchem,tlamou a pokousanou tlapkou a rozporuplnými pocity. Akce to byla zorganizována pěkně, za to patří dík Evičce Cenkové, ale přístup některých rozhodčích byl dosti neprofesionální, což by se v dnešní době stávat už nemělo. Jsme rádi, že máme vše za sebou a můžeme se věnovat už jen sportům a aktivitám, které přináší mě a hlavně mému chlupáči více radosti a zábavy než je lovecký výcvik.
Najít Brumovice, malou vesnici nedaleko Opavy, byl menší problém než jsem očekávala. Před restaurací Záložna už nedočkavě stepují další majitelé bíglů, takže si můžu oddychnout, dorazila jsem včas a na správné místo. Po zkontrolování všech očkovacích průkazů, odevzdání průkazu původu, se všichni musíme přepravit na skutečné místo konání zkoušky, do nedaleké myslivecké chaty,kde na nás už netrpělivě čekají páni myslivci.
Počasí nám ale dneska nepřeje. Od rána docela prší,takže se všichni strachujeme,jak nám pejsci vydrží na odložení a jestli vůbec ucítí prasečí stopu. Naštěstí asi po hodince déšť ustává, takže zkoušky mohou být zahájeny oficiálním nástupem, představením sboru rozhodčích v čele s paní Frčovou a hrou na lesní roh. Po vylosování pořadového čísla, jsme se rozdělili na skupinky, první šla na stopy, druhá na odložení,poslušnost a zkoušku z vodění.Nevím, zdali to bylo štěstí či ne,ale já s Amadeuskem jsme šli zahájit naše zkoušky výkonem z poslušnosti.
Už cestou k místu, kde se mělo konat odložení, jsem se rozhodla,že raději zvolím jistotu a všechny disciplíny provedeme na vodítku. Neustálé nasávání a zasněné koukání Amadeuska do pole mě v mém rozhodnutí jenom více přesvědčilo. Raději mít méně bodů, než lovit psa někde v lesích. A už je to tu. Po nacvičeném hlášení už jsme se odebírali k místu naší první disciplíny. Nevím, jestli to byl účel, ale odložení v houští, do kterého se šlo přes trní, tudíž jsme musela mého „gaučáka“ skoro nést ( pohled „Pomoc,paničko,au to bolí!“ mluvil za vše) bylo spíš trestem. Trochu rozladěně jsem psa položila na bundu, aby chudák nemusel těch deset minut trpět na mokrých větvích, a odešla zpět za myslivci, přičemž jeden z nich zůstal schovaný v křoví, aby mohl pozorovat reakce mého chlupáče v době mé nepřítomnosti. V těch deseti minutách,co jsem měla možnost si povídat s pány rozhodčími, jsem se jen víc utvrdila v mém již dosti vyhraněném názoru na myslivce. Poté, co jsem se dozvěděla,že beagle je vlastně absolutně nevhodný lovecký pes k čemukoliv a jeho využití v lese je rovno nule, že se hodí snad jen jako rodinný pes do paneláku, jsem absolutně rezignovala.Má snaha o přesvědčení, že toto plemeno má mnohostranné sportovní využití, byla naprosto nepochopena. Konečně uplynula doba nutná k přezkoušení této disciplíny a mohli jsme se vrhnout na vodění, které by dle řádu mělo probíhat v tyčovině. Tu jsem pravda na poli, kde se vše konalo, nenašla, zato jsem si já i pes odnesli spoustu bahna na tlapkách. Pak už nám zbývalo jen ukázat, jaké máme krásné přivolání a první část zkoušky jsme měli za sebou.
Tak, teď nás čekal přesun na stopy, tzn. sednout do auta, absolvovat zas tu šílenou cestu k hlavní silnici( do propozic zapomněli napsat, že je potřeba terénní auto), a dojet k místu začátku stopiček. Tam na nás čekala druhá skupinka rozhodčích. U stopy číslo 7, která nám dle losu příslušela, už čekal pan Frnčo, aby mohl posoudit náš výkon. Jenže Amadeuskovi se ten velký pán stojící uprostřed pole v pláštěnce a klobouku nelíbil, a tak na něj štěkal a štěkal a štěkal. Po nařknutí, ať si psa laskavě uklidním, jsem se snažila vysvětlit, že dokud na něj nepromluví a nepohladí ho, tak nepřestane štěkat. No, po pravdě, pan rozhodčí se sehnul, natáhl ruku, ale to vše s neuvěřitelně protivným výrazem a absolutním nepochopením. Od majitele a chovatele beaglů bych čekala asi víc porozumění. Můžu jen doufat, že se snažil zachovat jen jakousi oficiálnost probíhající akce. Stopa nám nedělala velké problémy, až na jedno menší sejití a malé zdržení způsobené zjištěním Amadeuska, že s námi jde i „strejda“ Libor Cenek, takže bylo nutností ho přece přivítat. Prasátko jsme našli v celé jeho kráse, ovšem místo štěkání na něj, se Amadeus více soustředil na pány v houští, kteří přenášeli divočáka na konce jednotlivých stop. Vysvětlení, že si pes kus vlastně hlídal, nám ovšem neprošlo, a tak nám bylo strženo pár bodíku za nezájem.No, co už, hlavně, že zkoušky máme.
Po návratu k myslivecké chatě, předání bodovací karty a vypsání diplomů, bylo konečně vyhlášení výsledků. Ze všech devíti přihlášených pejsků neobstál pouze jeden, ale bohužel ani jeden nedostal titul,protože nikdo se neumístil v I. ceně. My s naším výsledkem získaných 162 bodů( což sice není mnoho, ale pro naše účely naprosto vyhovující) a II. cenou jsme spokojeni. Nejeli jsme pro vítězství, důležité bylo jakýmkoliv způsobem zkoušky splnit. A to se podařilo. A tak jsme mohli vyrazit na dlouhou cestu směrem k rodnému domovu. Unavení, vyčerpaní a špinaví. Těsně před odjezdem stihl ještě ve spánku Amadeuska napadnout pes, takže jsme odjížděli s prokousnutým uchem,tlamou a pokousanou tlapkou a rozporuplnými pocity. Akce to byla zorganizována pěkně, za to patří dík Evičce Cenkové, ale přístup některých rozhodčích byl dosti neprofesionální, což by se v dnešní době stávat už nemělo. Jsme rádi, že máme vše za sebou a můžeme se věnovat už jen sportům a aktivitám, které přináší mě a hlavně mému chlupáči více radosti a zábavy než je lovecký výcvik.
